Půl roku v obytňáku: práce na dálku očima naší kolegyně

Byl to takový náš sen s tehdejším partnerem, který jsme si chtěli už dlouho splnit. A jak mají lidi ve zvyku svoje sny donekonečna odkládat, tak jsem si v jednu chvíli řekla: „A dost! Kdy jindy, než teď?" Tak jsme do toho skočili.

Hodně lidí se ptá, proč byl zrovna tohle můj sen, a asi neumím jednoznačně odpovědět. Ráda experimentuju a vždycky jsem si chtěla zkusit život odkrojený od otravných a nedůležitých věcí, jako je hledání parkovacího místa v Praze večer, utrácení peněz za nesmysly nebo náhodně nastavené termostaty v pražské MHD. Chtěla jsem pozornost přesunout k věcem, které jsou opravdu důležité: voda, elektřina a větší kontakt se sebou a s přírodou.

Mám štěstí, že můj teamleader Paul je zlatíčko a s nápadem neměl problém. Musela jsem si jenom zařídit OSVČ. A slíbit, že opravdu budu pracovat.

Upřímně, obav bylo příšerné množství. Než jsme opravdu vyjeli, bylo to jedno z nejtěžších období v mém životě.

Bála jsem se, že se mi bude těžko pracovat a že si na tak malém prostoru nezvládnu zařídit pracovní prostředí ani správný mindset. Nakonec jsem zjistila, že zvládnu pracovat, i kdybych měla stát na hlavě.

Čekala jsem taky, že si s ex‑partnerem polezeme na nervy – a párkrát se to samozřejmě naplnilo. Jenže jsem zjistila, že můj největší nepřítel jsem já sama. To asi tak nějak tušíme všichni, ale vyzkoušet si to v hardcore módu byla opravdu eyeopening zkušenost.

Obytňák, který jsme koupili, byl starý, takže moje největší obavy se točily kolem toho, že přestane fungovat lednice – skladovala jsem v ní léky, které opravdu potřebuju. Jednou nám nečekaně došel plyn a lednice přestala fungovat (ano, v obytňácích bývá lednice na plyn). Začala jsem panikařit, ale naštěstí jsme hodně rychle sehnali další plynovou bombu. Od té doby jsme si na zásobu plynu dávali velký pozor.

Bohužel to bylo hodně stereotypní. Málo kontaktu s lidmi a párkrát jsem měla pocit, že nedělám nic jiného než že pracuju.

V kanclu vím, že když si potřebuju od práce odpočinout, můžu si jít s někým pokecat – nebo si naopak vzít home office, když ho potřebuju. Takhle jsem moc na výběr neměla. Kolem nás se toho totiž zas tak moc nedělo, kromě nádherné přírody a až příliš aktivních německých důchodců.

Někdy byl problém s internetem, někdy s elektřinou, ale nic zásadního – vždycky jsme to nějak vyřešili.

Překvapivě těžké bylo udržet pozornost u práce, když jsem měla výhled na moře, krásné počasí a kolem chodili lidi, kteří byli očividně na dovolené. Já měla pořád chuť skočit do vody a udržet v takové situaci pracovní morálku dalo dost práce. Naštěstí se to nedělo tak často, protože počasí většinou nebylo úplně top.

Takových místeček bylo víc, ale nejradši vzpomínám na odlehlé místo v Řecku na jihu Peloponésu, odkud jsme koukali na skalní městečko Monemvasia. Prostě obrovitánský šutr v moři a k tomu nádherné východy slunce. Monemvasii fakt doporučuju navštívit – je to tam kouzelné, ale radši mimo turistickou sezónu. Jinak si tam budete připadat jako v letní Praze. Nebo si aspoň vygooglete obrázky.

Ráda vzpomínám i na pěkně zařízené kempy na zajímavých místech – u moře, v horách, mezi olivovníky. Jeli jsme mimo sezónu, takže všude byl klid.

Byla to hrozně bohatá zkušenost a změnila mi pohled na spoustu věcí. Hodně jsem se pohrabala ve své psychice a v tématech, která ani neumím úplně formulovat do slov. Rozhodně mi to změnilo pohled na to, jak sama žiju svůj život, co je pro mě důležité a co naopak vůbec ne.

Taky jsem zjistila, že potřebuju lidi a že je mám vlastně občas i ráda. Jo a naučila jsem se pít hnusný kafe. Ten skill si pořád hrdě držím.

Nemám konkrétní rady. Každý člověk je jiný, má jiný typ práce, jiné priority a jiné prožitky. Pokud to někoho láká, ať to zkusí. Já jsem do toho taky skočila po hlavě a stálo to za to. Člověk se nakonec vždycky nějak přizpůsobí.

Párkrát mě napadlo, že bych do toho šla znovu – hlavně když mi městský život leze krkem. Ale ta izolace od lidí mi opravdu vadila, to je docela velká překážka. Takže jedině na kratší dobu a s vědomím, že se mám kam vrátit.

Děkujeme Míše za sdílení zkušeností z cest a pokud vás její příběh inspiroval a chcete být součástí Ecomail týmu, podívejte se na aktuální volné pozice na kariérních stránkách, nebo klikněte na tlačítko 

Mrkněte na náš Instagram.
Podívejte se do Ecomail poradny.
 
Najdete nás taky na Facebooku, Linkedinu, YouTube, X a TikToku.